Ženy, které pracovaly v kuchyni, musely být zdravé. Jednou ke mně přišla Rakušanka Líza s prosbou, abych jí pomohla, že dostává úporné a bolestivé křeče. Chodila jsem za ní do 1. bloku a mazala ji. Z vděčnosti mi přinesla kousek chleba a vařené srdce. V kuchyni měla dostatek jídla pro sebe i kamarádky. Od jiné pacientky, které jsem též pomohla, jsem dostala celou skleničku marmelády, která byla míchaná s umělým medem. Za celou dobu věznění jsem nikdy nedostala nic sladkého a měla jsem tudíž velikou radost. Chtěla jsem se podělit i na revíru s nemocnými, ale již spaly a já jsem to nevydržela a vše jsem snědla.

Na počátku ledna 1945 přijel do tábora transport maďarských cikánek. Jen několik z nich umělo německy.. Vedení tábora je umístilo do druhé ložnice 1. bloku. Ničeho se nebály. Blokovou 1. bloku byla Češka Dobruška, která si ztěžovala, že si s nimi neví rady. Některé byly nemocné a stráže SS se báli nemoci a tak dali pokoj. Cikánky byly oblečeny do civilních šatů. Protože nepracovaly, dostávaly poloviční příděl potravin. Nesměly se pohybovat po dvoře a jejich styk s ostatními probíhal jen u oken. Hladové svlékaly svetry a měnily je za chléb. Cikánky se nerady myly. Když jsem je prohlížela, zjišťovala jsem jejich nečistotu. Většinou mi odpovídaly maďarsky

´Nem piszkos´, tj. nejsem špinavá. Několikrát jsem se pokusila je umýt. Do koupelny jsem jich dostala několik. Místo dalších se jich vrátilo několik umytých a tvrdily, že se již myly. Nakonec jsem rezignovala. Cikánky neměly postele, spaly na podlaze ve vlastních šatech. Při vstupu do jejich místnosti byl cítit značný puch a nevyvětraný vzduch. Bylo to v lednu a tak se nedalo větrat. V místnosti se netopilo. Přesto jsem s některými uzavřela přátelství. Požádala jsem je, aby mně zazpívaly, když jsem napřed některé namazala, nebo ošetřila drobné oděrky. Cikánky ale byly brzy odtransportovány do Flossenburgu a já se vrátila znovu na blok č. 2.

Na úřadu městyse Svatava byl nalezen někdy v roce 1946 zápis, který zpracoval velitel policie v obci Rudolf Demler. V něm uvádí údaje o počtu obyvatel ze 17.6.1944. Trvale bydlících obyvatele je v obci 4.213, z tohoto počtu je 90 s protektorátní příslušností. Dále je zde hlášeno 52 občanů, kteří se přistěhovali z Německa, 42 občanů z Říše, jenž byli postiženi vybombardováním. 242 říšských Němců, zaměstnaných u firmy Hackenfelde, 36 příslušníků protektorátu, kteří jsou totálně nasazeni u stavebních firem Marggraf Heger z Chebu a August Schug z Karlových Varů. 8 Holanďanů, 22 Belgičanů, 11 Francouzů a dalších cizinců zaměstnaných u firmy Hackenfelde.

Zajímavý je záznam o počtu žen v koncentračním táboře ve Zwodau, kde je evidováno 741 vězenkyň, 12 SS–manů jako strážných a 22 dozorkyň SS. V pamětní knize koncentračního tábora Rawensbrück je na stránce 82 evidováno: „že do KT Zwodau v Sudetech byl odeslán na žádost firmy Hackenfelde transport 1500 vězněných žen.“ Že by tento transport ještě u obce nebyl evidován, je zcela možné. Velitelství SS bylo odpovědné jen samo sobě a nikomu neskládalo své účty. Dále se ve zprávě policejního úředníka dočteme, že v Huvlově hospodě je ubytováno 30 francouzských zajatců, číslo pracovního komanda je 4092, v domě čp.11 je ubytováno pracovní zajatecké komando sovětských zajatců, které hlídá 6 vojáků wehrmachtu. Přímo v objektu firmy Hackenfelde je dále ubytováno 66 italských vojáků, které střeží 2 vojáci wehrmachtu.. V objektu firmy Hackenfelde je dále ubytováno 30 vězňů z okresního soudu z Chebu. Policejní úředník ve svém hlášení uvedl: „…během války padlo ze Zwodau 117 občanů, 33 je jich nezvěstných a 13 v zajetí v severní Africe.“

V roce 1946 vypracoval úřad SNB v Sokolově zprávu ze dne 15.5. a informuje nás: „…KT ve Svatavě byl zřízen někdy na podzim v r. 1943 a byl v provozu až do května 1945, kdy byl osvobozen armádou USA. V táboře byly internovány Polky (asi 50%), Češky (10%), Němky (15%), Rusky, Italky a Jugoslávky. Bylo tu dosti Židovek. Při normálním provozu měl tábor 2 000 vězenkyň, v době nouzového obsazení zde bylo vězněno 2 500 osob. Táborem prošlo asi 8 000 až 10 000 žen. Veškeré záznamy byly při likvidaci tábora zničeny. V den osvobození bylo v táboře asi 1 800 vězenkyň. Asi 14 dní před osvobozením tábora bylo asi 1 500 osob hnáno pěším transportem do Dachau (pravděpodobně však do Tachau, tj. do Tachova, pozn. aut.)… Jelikož tam byla již americká armáda byly ženy u obce Litrbachy (později Čistá) vráceny. Některé vězenkyně cestou uprchly, nebo byly utlučeny. 4 ženy byly cestou zastřeleny, a to 2 Češky a 2 Polky. Po osvobození 1 700 osob schopných chůze odešlo do svých domovů. 60 žen ale zůstalo, nebyly schopné chůze, z toho jich 30 ještě zemřelo… Ženy pracovaly v továrně na součástky k leteckým motorům.“

Prvním komandantem tábora byl Richter, sudeťák, který mluvil obstojně česky, ale jen tehdy, když nebyly přítomny dozorkyně. Byl to obtloustlý hromotluk s rybíma očima. Když se podařilo 3 Ruskám překonat ostnatý drát a z tábora uprchnout, byl přeložen do koncentračního tábora Cikorka v Kraslicích. S ním odešla jeho milenka, dozorkyně SS, Tribunka.

Dle svědectví bývalé vězenkyně Kalčíkové: „Za Richtera se dalo ledacos vydržet, ale sotva nastoupil Schreiber, měly dozorkyně SS volnou ruku. Za Schreibera si přišly na své, ale my také.“ Schreiber měl hodnost sturmbandführera SS, byl to hrubý, neomalený člověk.

Ve Zwodau byla vězněna z politických důvodů vězeňkyně Galová, odkudsi z Poruří, která ve Svatavě zůstala a zde se provdala. Ta vypráví o životě v táboře. „Zde nebyly jen vězenkyně z politických nebo rasových důvodů, byly zde i vězenkyně, které byly odsouzené soudy podle trestního zákona (zlodějky, podvodnice), Byly zde i prostitutky. Politické byly označeny na zádech červeným trojúhelníkem, potrestané měly na zádech trojúhelník zelený a prostitutky pak trojúhelník černý. Ze zlodějek pak komandant vybíral lagerälteste a tu měl každý barákový blok. Nejhorší v této funkci byla Baumanová, zlodějka, která se vyznačovala značnou krutostí a trestala za každou maličkost. Táborová stráž SS, a to jak muži, tak i dozorkyně SS na ni dali, a nijak ji v jejich krutostech neomezovali.

Budíček v táboře byl v 5 hodin, v 5.30 byl táborový apel a o 6. hodině se podávala snídaně. Ta sestávala z krajíčku chleba, asi 1 cm silného, a černé kávy z melty. Po snídani se šlo do továrny. Oběd v poledne se sestával z polévky s rozdrcenými brambory a tuřínem. V neděli jsme dostávaly asi 6 vařených brambor ve slupce, ale také vařený tuřín, kousek chleba a marmeládu. K večeři byl chléb s marmeládou, černá káva nebo čaj. Maso nebylo nikdy.